Dómský pahorek, dříve též zvaný Hora sv. Štěpána, je místo, jehož kontinuální osídlení v souvislosti s církevní správou je téměř tisíc let staré. První bezpečnou zmínku máme z roku 1057, kdy tehdejší český kníže Spytihněv II. založil v areálu litoměřického knížecího hradu (hradiště), který tehdy zaujímal přibližně celý dnešní Dómský pahorek, kapitulu při chrámu sv. Štěpána prvomučedníka. O tomto činu svědčí „listina“ (pamětní akt), datovaná do zmíněného roku 1057, jež zachycuje zejména majetkové postavení kapituly. Tento dokument je rovněž zajímavý tím, že na jeho rubu lze objevit přípisek z počátku 13. století, obsahující první česky zapsanou větu.

Kapitula je sborem tzv. kanovníků, tedy kněží, pověřených především vykonáváním slavnostní liturgie v příslušném chrámu. Mezi další úkoly kanovníků patřilo zejména vyučování na různých školách, pomoc při správě diecéze a další obecně řečeno kulturní a společenská činnost dle daných aktuálních potřeb. V čele kapituly stojí probošt, obvykle bývá ustanoven i jeho „pomocník“ – děkan. Kapituly se dělí na kolegiátní, tedy ustanovené při významném kostele (v současnosti např. Stará Boleslav, Kroměříž), a katedrální, které jsou zřizovány při biskupských chrámech, tj. katedrálách.

Význam kapituly však značně klesl v 15. století, kdy se většina země včetně města Litoměřic přihlásila k husitství, čímž se kapitula stala v podstatě drobným katolickým ostrůvkem v utrakvistickém kraji. Tyto události měly mj. také vliv na nedokončení gotické přestavby zdejšího chrámu. Od druhé poloviny 16. století její význam opět stoupal, a to především zásluhou zdejších významných proboštů, např. pozdějšího pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé či následného olomouckého biskupa Františka kardinála Ditrichštejna.

Celková situace zdejší církevní správy se změnila 3. července 1655, kdy papež Alexander VII. zřídil litoměřické biskupství. Prvním biskupem se stal poslední probošt zdejší kolegiátní kapituly Maxmilián Rudolf Schleinitz, který se o vznik samostatné diecéze výrazně zasloužil. Za jeho episkopátu se rovněž započalo se stavbou raně barokní katedrály. Diecéze v této době zaujímala pouze rozlohu historického litoměřického kraje, až za biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna v roce 1784 byla rozšířena území krajů (mlado)boleslav­ského a žateckého v podstatě na dnešní rozlohu. Litoměřické biskupství je tak již téměř pět století hlavní katolickou správní institucí v severních Čechách, jejichž pestré dějiny v mnoha ohledech významně spoluutvářelo.

Se vznikem biskupství se rovněž změnilo postavení kapituly – stala se katedrální, neměla již v čele probošta a mezi hlavní úkoly kanovníků od této doby patřila především pomoc biskupovi při správě diecéze, neboť kanovníci byli členy konzistoře, tj. správního orgánu biskupství. Postupně během 17. a 18. století pak stoupal počet kanovníků, který se nakonec ustálil na šesti. V roce 1907 pak byla obnovena funkce probošta, který od té doby stojí znovu v čele kapituly.

První písemná zmínka o tomto chrámu se váže k roku 1057, kdy byla právě zde ustanovena kolegiátní kapitula. Již v této době zde zřejmě stál kamenný kostel, pravděpodobně v podobě románské baziliky se dvěma věžemi. Ve 14. století byla započata gotická přestavba, kterou přerušily husitské války – z velkolepého gotického kostela tak až do 17. století zůstalo pouze nehotové „torzo“. K radikální a konečné přestavbě kostela, v té době již katedrály, došlo za prvního litoměřického biskupa Maxmiliána Rudolfa Schleinitze. Ten nechal v letech 1662–1664 původní stavbu zbourat a v raně barokním slohu v letech 1664–1668 vystavět novou katedrálu. Její průčelí měly původně zdobit dvě věže, které však musely být kvůli nestabilnímu podloží sneseny. Slavnostního vysvěcení se katedrále dostalo až 21. září 1681. Biskup Schleinitz do katedrály objednal soubor maleb významného českého barokního malíře Karla Škréty – za pozornost jistě stojí mohutné oltářní plátno s motivem kamenování sv. Štěpána. Zajímavostí je bezesporu zasvěcení bočních oltářů, které odpovídají původním gotickým patrociniím. Většina interiéru je dochována v původní raně barokní podobě. V katedrále je rovněž k vidění gotická litoměřická Pieta a od podzimu 2010 rovněž nově instalované varhany z farnosti Kruh pocházející zřejmě až z počátku 17. století.

Tento barokní palác trojkřídlé kompozice byl postupně vybudován v letech 1689–1701 na místě původního renesančního proboštského paláce podle plánů italského architekta Gulia Broggia. O stavbu této budovy se zasloužil druhý litoměřický biskup Jaroslav František Ignác Šternberk, jehož erb se skví na průčelí budovy dodnes. V rezidenci se nachází barokní kaple sv. Vavřince se zajímavým iluzivním malovaným oltářem. Zejména díky sběratelské aktivitě vzdělaného šestého litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna se v rezidenci nachází rozsáhlá a cenná biskupská knihovna. V přízemí objektu bylo na konci 19. století zřízeno jedno z prvních diecézních muzeí v Evropě (dnes již neexistuje). Rezidence je dnes sídlem litoměřického biskupa a je veřejnosti nepřístupná.

Barokní budova dnešní biskupské kurie (konzistoře) byla vystavěna původně jako jednopatrový kněžský seminář v letech 1735–1741 známým litoměřickým stavitelem Octaviánem Broggiem. Kněží litoměřické diecéze po vzniku biskupství studovali nejprve v Praze, první kroky ke zřízení samostatného semináře připravoval biskup Jan Adam Vratislav z Mitrovic, avšak až za jeho nástupce Mořice Adolfa Karla, vévody Sachsen-Zeitz, se alumnové přestěhovali do této nové budovy. Za doby Josefa II. byl seminář přemístěn nejprve do býv. dominikánského kláštera a později do někdejší jezuitské koleje. Jeho místo v Broggiově budově zaujala biskupská konzistoř, tedy v podstatě správní orgán biskupství, která zde sídlí dodnes. Z kapacitních důvodů byl ve druhé polovině 19. století (1880) objekt šetrně a vkusně zvýšen o jedno patro.

Jedná se o šest původně barokních objektů lemujících v řadové zástavbě jižní frontu Dómského náměstí. Čtyři původní byly vystaveny v roce 1674 a kvůli dvěma novým kanonikátům (I. a II. königseggiánský) byl jejich počet roku 1717 zvýšen. K přeměně těchto objektů, zvláště co se týká fasád a střech, došlo v duchu secese na počátku 20. století. Za každým z objektů se nad strmým labským břehem nachází poměrně rozsáhlá zahrada. Domky obývalo šest sídelních kanovníků litoměřické katedrální kapituly. K tomuto účelu ostatně některé z nich slouží dodnes.

Budova tzv. nového proboštství byla v současné podobě na Dómském náměstí vystavěna v roce 1886. Po obnovení samostatného proboštství v roce 1907 již jaksi nedostačovalo šest kanovnických domků, a tak se budova stala sídlem probošta. V období komunismu zde sídlila část Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty. V současnosti je sídlem Diecézní charity Litoměřice.